OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Venku hustě sněží, je bouřka a já sedím pěkně v suchu a píšu recenzi na marylandskou kapelu s poetickým názvem „polární záře“ (narozdíl od jiných kolegů z „velkých magazínů“ aspoň vím, že s tím ruským křižníkem to nemá nic společného, hihi... ahoj Laďo). Takže by se zdálo, že venku je pro poslech této hudby ideální počasí. Aurora Borealis totiž oproti prvnímu CD Praise The Archaic Light‘s Embrace poněkud zrychlili, mírně „nablackli“ a jsou děsuplnější. A to i přesto, že se jedná již jen o duo (oproti prvotině přišli o basáka). Autorem většiny hudby a textů je šílenec jménem Ron Vento, jemuž za bicími sekunduje známý nájemný kulometčík Derik Roddy. Takže je to prostě deathblacková rychlovka ve stylu např. takových starších Malevolent Creation či jednodušších Hate Eternal. Starý poctivý, divoký, nabroušený, přímočarý... prostě DOBRÝ DEATH, který k tomu blacku táhne pouze jistý sklon k epické melodičnosti a krákavý vokál Rona. Aurora Borealis vás navíc nebudou otravovat žádnými „hail satan“ slogany, ale když se podíváte zblízka, tak za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, najdete songy plné zuřící bouře, skučících vichrů, nebes, jež křižují blesky a mystického pocitu majestátnosti dračího dechu...
A nad tím vším se ve vzácných okamžicích zjevuje ona pověstná polární záře... ano, to bude ona, četl jsem o ní v Učitelských novinách. I kuš babo..! Prostě je to dobrá deska, která nikoho, kdo má rád rychlý deathmetal v tradičním podání, jistě nezklame. Zajímavostí na tomhle počinu od Diehard je, že se vlastně jedná o reedici v USA vydaného druhého alba. Ovšem protože v Evropě nebyla dostatečná distribuce první desky, najdete na tomhle diehardovském disku ještě pět kousků z výše zmíněné první placičky. Takže výhodná záležitost. A ačkoli Aurora Borealis není zrovna nejznámější pojem, nejedná se rozhodně o žádné béčko. I když pánové nejsou kdovíjak inovativní, hrají svůj „cup of tea“ dobře a s láskou. A je to znát. Jejda, venku přestalo sněžit a na obzoru se zjevuje... jo, to bude ona...
9 / 10
1. Thrice Told
2. Enter the Halls
3. Images In The Nightsky
4. Draco
5. Sky Dweller
6. Hydrah
7. Dream God
8. Distant
Time, Unveiled (Nightsky) (2002)
Northern Lights (2001)
Praise the Ancient Lights Embrace (1998)
Mansions of Eternity (MCD) (1996)
Vydáno: 2001
Vydavatel: DieHard Music
Stopáž: 32:37
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.